Nemoc jako psychologický problém

Závažné somatické onemocnění představuje jednu z největších životních zátěží, která nějakým způsobem ovlivní i psychiku nemocného a může více či méně změnit některé vlastnosti jeho osobnosti. Řada tělesných
potíží naopak může být určitým způsobem psychikou nemocného ovlivněna, někdy i vyvolána.
Postoj nemocného k vlastní chorobě je ovlivněn mnoha faktory, závisí na souhrnu nepříznivých změn a ztrát ve třech základních oblastech: sociální, somatické a psychické.

Sociální význam nemoci, postoje společnosti k nemocným
Nemoc lze považovat nejenom za odchylku biologickou, ale i za určitý druh sociální deviace. Rozlišení zdraví a nemoci není tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Kromě medicínského kritéria bývá kategorie nemoci spoluurčována i sociálně. Když někdo závažněji onemocní, změní se určitým způsobem jeho identita. U eskymáckých kmenů dokonce panuje zvyklost, že za těchto okolností přijme takový člověk nové jméno, jméno nemocného (Hillman; 1997). Hranice mezi zdravím a nemocí není jednoznačně a s definitivní
platností určena. Závisí na tom, co je na dané úrovni vědění za nemoc považováno. To bývá zahrnuto v profesionálním, medicínském hodnocení zdravotního stavu člověka, které můžeme označit jako objektivní.
Mluví se o medicinizaci různých potíží, to znamená tendenci k neustálému rozšiřování obsahu pojmu nemoc (Chromý, 1984). Společnost tento trend akceptuje, protože nabízí řešení různých problémů, s nimiž si jinak neví
rady. Označení jakéhokoli projevu jako chorobného jej zároveň nějak sociálně vymezuje a předurčuje postoj k jeho nositeli. Názor laické veřejnosti může být odlišný, protože bývá ve větší míře ovlivňován vnějšími znaky,
nápadností chorobného projevu, různými předsudky a mediálně prezentovanými názory. Postoje, které v dané
společnosti převládají, se zákonitě projeví i v názorech nemocného, v jeho subjektivním hodnocení vlastní choroby.
Postoj k vlastní chorobě může v různé míře ovlivňovat změny identity takového člověka. Projevuje se i v tom, jak přijímá, anebo nepřijímá roli nemocného. To znamená, zda se s ní identifikuje, či nikoliv,
a následkem toho se i různým způsobem chová.
Somatická nemoc je jednou z mála odchylek sociální identity, která svému nositeli zaručuje i určitá privilegia, např. ohledy, sympatii, trpělivost a ochotu tolerovat některé nedostatky (Parsons, 1951). Somatická
nemoc je odchylka, která bývá sociálně tolerována. (Pokud nejde o nějaké zvláštní, neznámé a tajemné onemocnění, které není v populaci příliš časté a společnost na něj nemá vyhraněný názor.) Tento postoj je dán
tím, že si každý uvědomujeme vlastní zranitelnost, vysokou pravděpodobnost takového ohrožení, potvrzovaného četností výskytu nemocných lidí v populaci. S různými nemocemi se každý člověk opakovaně setkává a má
o nich obyčejně dostatek (ne vždy přesných) informací. Nemoc je samozřejmou součástí života, zejména starších lidí. Snad právě proto si společnost uchovala postoj zahrnující pomoc a ohled na nemocné jako svou normu pozitivně hodnoceného chování.
Závažně nemocný člověk získává určitou sociální roli, kterou lze charakterizovat několika základními rysy:
1. Nemocný nebývá považován za viníka svého nežádoucího stavu a nepředpokládá se také, že by si dokázal sám pomoci.
2. Nemocný má určitá privilegia, tj. je zproštěn určitých povinností, ale zároveň nemá stejná právajako zdraví lidé.
3. Od nemocného se očekává, že se bude chtít uzdravit a bude spolupracovat při léčbě. Pokud to nedělá, svoje privilegia ztrácí. Společnost jej přestává tolerovat, protože nemocný nerespektuje pravidla, která určila.
Jakákoli závažnější nemoc není jen záležitostí jedince, ale ovlivní nějakým způsobem celou rodinu. Pod vlivem chorobných změn se mění i role a vztahy jednotlivých členů, někdy i celkový styl života takto postižené
rodiny, její hodnoty a normy apod. Závažná nemoc je zátěž, která mění situaci a mnohé parametry, na nichž
závisí vztahy v této skupině. Základní problém, kterým je nemoc, stimuluje úsilí zaměřené na jeho zvládnutí.
Banální nepříjemnosti ztrácejí za těchto okolností svůj význam. Závažnější zátěž je vždycky testem rodinné
soudržnosti, který ji buď potvrdí, anebo vede k jejímu rozpadu. Rodina je pro těžce nemocného člověka jedinou
sociální skupinou, která mu umožní přijatelnou (tj. dostupnou a zvládnutelnou) sociální integraci a poskytne
potřebnou emoční podporu. Je jediným sociálním prostředím, v němž zůstávají nemocnému individuálně specifické role, kde není anonymizován. (Ostatní role např. profesní - člověk obyčejně ztrácí mnohem dříve.)
Rodina je v případě těžkého onemocnění jedinou alternativou sociální izolace. (Občas jí mohou být i přátelé.)
Všechny psychosociální vlivy jsou pro nemocného nějak důležité a mohou ovlivnit nejen jeho osobní komfort, ale i průběh jeho onemocnění.
Kľúčové slová:

Psychosomatické vztahy

onemocnění

Nemoc jako psychologický problém

Sociální význam nemoci

postoje společnosti k nemocným

Předpoklady vzniku psychosomatických poruch

Psychické problémy spojen...

Zdroje:

• (Küblerová-Rossová, 1995)