Carl Gustav Jung + Richard Wilhelm - Tajemství zlatého květu

Můj zemřelý přítel Richard Wilhelm, spoluautor této knihy, mi poslal text Tajemství zlatého květu v roce 1928, v době, kdy jsem ve své vlastní práci pociťoval obtíže. Od roku 1913 jsem se zabýval zkoumáním procesů kolektivního nevědomí a dospěl k výsledkům, které se mi zdály v nejednom ohledu sporné. Byly vzdáleny nejen všemu, co bylo známo „akademické“ psychologii, nýbrž překračovaly též hranice medicínské, čistě personalistické psychologie. Jednalo se o rozsáhlý komplex jevů, na který již nebylo možné použít dosud známých kategorií a metod. Mé výsledky, které spočívaly na patnáctileté námaze, jako by visely ve vzduchu, poněvadž se nikde nenabízela žádná možnost srovnání. Neznal jsem žádnou oblast lidské zkušenosti, o kterou bych své výsledky mohl s určitou jistotou opřít. Ojedinělé, časově ovšem daleko vzdálené analogie, které mi byly známy, jsem našel rozptýleny ve zprávách o dávných herezích. Tento vztah můj úkol nijak neulehčil, spíše ho naopak ztížil, poněvadž gnostické systémy sestávají jen z menší části z bezprostřední duševní zkušenosti, z větší části však ze spekulativních a systemizujících přepracování. Poněvadž máme jen velmi málo podobných textů, a většina toho, co je známo, pochází ze zpráv křesťanských protivníků, máme přinejmenším nedostatečnou znalost dějin stejně jako obsahu těžko přehledné, zmatené a cizorodé literatury starověkýchheretiků. Opřít se o tuto oblast se mi jevilo jako nadmíru odvážné též vzhledem k tomu, že ji od přítomnosti dělí časové rozpětí ne méně než 1700 až 1800 let. Kromě toho byly tyto vztahy částečně vedlejší povahy a ponechávaly právě v hlavní věci mezery, které mi použití gnostického materiálu znemožnily.

Z těchto rozpaků mi pomohl text, který mi zaslal Wilhelm. Obsahoval právě ony části, jež jsem u gnostiků marně hledal. Tak mi tento text poskytl vítanou příležitost uveřejnit podstatné výsledky mých výzkumů přinejmenším v předběžné podobě. Že Tajemství zlatého květu není jen taoistickým textem čínské jógy, nýbrž současně též alchymistickým traktátem, se mi tenkrát jevilo jako nedůležité. Pozdější hlubší studium latinských traktátů mě však poučilo o opaku a ukázalo mi, že alchymistický charakter textu má podstatný význam. Zde ovšem není na místě, abych se tím zabýval blíže. Chci jen zdůraznit, že to byl text Zlatého květu, který mi na správnou stopu pomohl nejdříve. Neboť ve středověké alchymii máme dávno hledaný spojující článek mezi gnozí a procesy kolektivního nevědomí, které pozorujeme u dnešního člověka.

Nerad bych při této příležitosti opomněl upozornit na určitá nedorozumění, kterých se při četbě této knihy dopustili i vzdělaní čtenáři. Nejednou se stalo, že se domnívali, že účelem publikace je dát veřejnosti do rukou metodu umožňující dosáhnout blaženosti. Tito lidé se pak pokoušeli „metodu“ čínského textu napodobit, a úplně tím zneuznali všechno, co ve svém komentáři říkám. Doufám, že těchto reprezentantů duchovní nezralosti bylo jen málo!