Sigmund Freud - Psychoanalýza a teorie libida

PSYCHOANALÝZA
PSYCHOANALÝZA je název 1) určité metody zkoumání duševních pochodů, jež jsou jinak stěží dostupné; 2) metody léčby neurotických poruch, která je na tomto zkoumání založena; 3) řady takovouto cestou získaných poznatků, jež se postupně spojují v nový vědní obor.
DĚJINY. Psychoanalýze stále ještě porozumíme nejlépe tehdy, když sledujeme její vznik a vývoj. V letech 1880 a 1881 se dr. Josef Breuer ve Vídni, známý jako internista a experimentální fyziolog, zabýval léčbou děvčete, které onemocnělo během péče o svého nemocného otce těžkou hysterií a obraz jejíhož zdravotního stavu sestával z motorického ochrnutí, motorických zábran a poruch vědomí. Řídíce se tím, co mu jeho velmi inteligentní pacientka naznačila, ji uvedl do stavu hypnózy a docílil tak toho, že se prostřednictvím sdělení nálad a myšlenek, které ji ovládaly, pokaždé znovu dostala do normálního duševního stavu. Důsledným opakováním téhož namáhavého postupu se mu podařilo osvobodit ji od všech jejích zábran a ochrnutí, takže nakonec zjistil, že jeho námaha byla odměněna velkým terapeutickým úspěchem a rovněž neočekávaným nahlédnutím do podstaty té záhadné neurózy. Breuer se však svému objevu dále nevěnoval a po celých deset let o něm nic nepublikoval, až se nakonec osobnímu vlivu referenta (Freuda, jenž se roku 1886 vrátil ze Charcotovy školy do Vídně) podařilo jej přimět k tomu, aby se tímto tématem znovu začal zabývat, a ke společné práci na něm. Oba, Breuer a Freud, pak publikovali roku 1893 předběžnou zprávu "O psychickém mechanismu hysterických jevů" a roku 1895 knihu "Studie o hysterii" (roku 1922 vyšla ve čtvrtém vydání), v níž nazvali svůj způsob léčby "katarzním".
KATARZE. Z výzkumů, na nichž byly založeny Breuerovy a Freudovy studie, vyplynuly především dva výsledky, jimiž neotřásla ani pozdější zkušenost, za prvé: že hysterické příznaky mají smysl a význam v důsledku toho, že jsou náhražkou normálních duševních aktů; a za druhé: že odkrytí tohoto neznámého smyslu spadá vjedno s odstraněním příznaků, že se zde tedy vědecké bádání a terapeutické úsilí navzájem kryjí. Příslušná pozorování byla učiněna na řadě nemocných, kteří byli léčení tak jako Breuerova první pacientka, tedy byli uvedeni do hluboké hypnózy, a úspěchy se zdály být skvělé, dokud později nevyšla najevo jejich slabá stránka. Teoretické představy, jež si tehdy vytvářeli Breuer a Freud, byly ovlivněny Charcotovými teoriemi o traumatické hysterii a mohly se opírat o poznatky jeho žáka P. Janeta, které byly sice publikovány dříve než "Studie", avšak časově přesto spadaly do pozdější doby než Breuerův první případ. Od samotného počátku se u nich dostal do popředí afektivní moment; hysterické příznaky měly prý vzniknout tím, že určitému duševnímu procesu se silným afektivním nábojem bylo zabráněno vyrovnat se normální cestou vedoucí až ke vědomí a k motilitě (odreagování), načež se pak tento do jisté míry "přiskřípnutý" afekt dostal na nesprávné cesty a vyústil v inervaci těla (konverze). Příležitosti, při nichž takovéto patogenní představy vznikaly, nazvali Breuer a Freud "psychickými traumaty", a protože tato traumata často pocházela z dávno minulých dob, mohli autoři říci, že hysterikové trpí z velké části (nevyřízenými) reminiscencemi.